Měli byste
patřit
k nějaké
církvi?

,K TOMU, abych věřil v Boha, nemusím pravidelně chodit do kostela ani nemusím být v nějaké církvi!‘ O členství v církvích nebo v náboženských organizacích takto smýšlí mnoho lidí. Někteří dokonce říkají, že když se mohou venku kochat přírodou, cítí se Bohu blíž, než když jsou na bohoslužbách v kostele. Názor, že člověk může věřit v Boha, a přitom nemusí patřit k žádné církvi nebo náboženské skupině, je dnes všeobecně rozšířený.

Někteří lidé si však upřímně myslí něco jiného. Tvrdí, že k získání Božího schválení je potřebné, a dokonce životně důležité být členem církve a účastnit se její činnosti. Vidíme tedy, že otázka, zda je opravdu nutné patřit k nějaké církvi, není pouze záležitostí statistických rozborů nebo akademických úvah. Vzhledem k tomu, že jde o náš vztah k Bohu, nebylo by snad logické zjistit, jak na tuto věc pohlíží sám Bůh? Co nám o tom tedy říká jeho Slovo, Bible?

Jak Bůh jednal s lidmi v minulosti

Téměř před 4 400 lety postihla celou zemi katastrofální potopa. Na takovou událost nebylo možné jen tak zapomenout a vyprávění o ní patří k nejstarším dějinám národů po celém světě. Tyto příběhy se sice liší v podrobnostech, ale mají mnoho společného. Zmiňují se například o tom, že se zachránilo jen několik lidí a nějaká zvířata.

Někteří jednotlivci při této potopě zničeni nebyli — ale stalo se to snad jen šťastnou náhodou? Biblická zpráva ukazuje, že to náhoda nebyla. Důležité je, že informace o přicházející potopě nedal Bůh každému jednotlivci zvlášť. Sdělil je pouze Noemovi a ten zase před nadcházející potopou varoval své současníky. (1. Mojžíšova 6:13–16; 2. Petra 2:5)

Přežít mohli jen lidé, kteří patřili k určité pevně semknuté skupině a kteří byli ochotni přijmout Boží pokyny dané Noemovi. Dokonce ani zvířata by potopu nepřežila, kdyby nebyla v arše společně s touto skupinou. Noe dostal přesné pokyny o tom, co má udělat, aby zvířata zůstala naživu. (1. Mojžíšova 6:17–7:8)

O staletí později se potomci Noemova syna Sema dostali do otroctví v Egyptě. Bůh si však přál je osvobodit a přivést je do země, kterou slíbil jejich praotci Abrahamovi. Ani v tomto případě to Bůh nezjevil každému jednotlivci zvlášť, ale nejprve to zjevil mužům, které vybral, aby jeho lid vedli — Mojžíšovi a jeho bratru Áronovi. (2. Mojžíšova 3:7–10; 4:27–31) Poté, co byli někdejší otroci jako skupina osvobozeni z Egypta, dostali u hory Sinaj Boží zákon a byli zorganizováni jakožto izraelský národ. (2. Mojžíšova 19:1–6)

Jednotliví Izraelité mohli být vysvobozeni z Egypta jedině díky tomu, že byli spojeni se skupinou, kterou vytvořil Bůh, a že se řídili pokyny od jmenovaných vůdců této skupiny. Dokonce byla učiněna opatření, aby se k této skupině, jež měla zřejmé Boží schválení, mohli připojit i jednotliví Egypťané. Když Izraelité odcházeli z Egypta, tito jednotlivci šli s nimi, a tak dostali příležitost získat Boží schválení. (2. Mojžíšova 12:37, 38)

Když Ježíš začal v prvním století se svou kazatelskou činností, shromáždil své učedníky a jednal s nimi jako se skupinou, i když je pravda, že podle potřeby věnoval láskyplnou pozornost také jednotlivcům. Jedenácti věrným apoštolům řekl: „Jste ... těmi, kdo se mnou setrvali v mých zkouškách; a činím s vámi smlouvu, právě jako můj Otec učinil smlouvu se mnou, o království.“ (Lukáš 22:28, 29) Později na učedníky sestoupil svatý duch, když byli pohromadě jako skupina. (Skutky 2:1–4)

Z těchto příkladů je jasně patrné, že v minulosti Bůh vždy jednal se svými ctiteli jako s organizovanou skupinou. S několika jednotlivci — s Noemem, Mojžíšem, Ježíšem a jinými — jednal sice osobně, ale ve skutečnosti je používal k tomu, aby komunikoval s úzce spjatou skupinou lidí. Z ničeho nelze usuzovat, že by dnes Bůh se svými služebníky jednal jinak. To ovšem vyvolává další otázku: Stačí být členem kterékoli náboženské skupiny? Touto životně důležitou otázkou se budeme zabývat v příštím článku.